Ke 150 letům železnice - 1989

17. června 2007 v 3:05 |  Historie

150 let železnice

V druhé polovině roku 1989 proběhly oslavy 150. výročí železnice v ČSR. Nikdo si přitom moc nevzpomněl na otce všech železnic v Evropě Františka Josefa Gerstnera, který odpočívá na malém hřbitůvku v Mladějově.

Do našeho kraje vnikla železnice mnohem později. Až r. 1883 byl zahájen provoz trati Bakov-Dětenice Bakovačka, či intimněji bakovačička! Nesmíme si představovat, že to byla dráha luxusní. Sloužila hlavně přepravě nákladní. Osobní přeprava byla v době, kdy se každý krejcar třikrát obracel, popelkou. Vždyť ani důležité tratě nebyly nijak zvlášť vybaveny. Ještě r. 1912 došlo k maléru na hlavní trati u Chotěvova, kdy na pasažéra přišla náhlá příhoda břišní - a protože v celém vlaku nebyl záchod, doznal úhonu na zdraví i na svrškách. A železnice mu po dlouhém soudním jednání musela vyplatit značné odškodné.
Učitel a později školní inspektor Ferdinand Mačenka uveřejnil r. 1911 v Mladoboleslavských listech rozsáhlý fejeton "Sobotka" v němž při jízdě z Boleslavě vzpomněl i na stanou bakovačičku:
"Cesta k Dolnímu Bousovu uběhla dosti rychle. V Bousově překvapilo mne slušné nádraží a dosti úhledná staniční budova. Před dvaceti lety bylo v Bousově mnohem hůře. Jezdil tudy "vlaky", které svými rozviklanými, děravými vozy a trpasličí, ustaranou lokomotivou naháněly pasažérům husí kůži na těle.
Jel jsem tehdy do Sobotky k odvodu. Pršelo silně - byl nevlídný, studený den březnový. Ve voze všichni se třásli zimou. Nebohý konduktér krmil malá kamínka uhlím, ale my tři pasažéři (víc nás nebylo) mrzli, neboť do vagónu se drala zima asi dvaceti děrami. Dokonce na nás pršelo.
"No, už to nebude dlouho trvat", těšil nás konduktér.
A taky netrvalo. Na polovic cestě mezi Obrubcem a Bousovem vlak náhle zahvízdal, bolestně zahekal a - stanul. Byl konec jízdy!
"Co se stalo?" tážeme se ustrašeně.
"Teče voda přes trať", oznamuje truchlivým hlasem konduktér, "nutno vystoupit a místo ono přejít pěšky."
Dali jsme "s bohem" vlaku, konduktéra jsme potěšili ohlášením, že za dva dny pojedeme tudy zpátky - chuděrka, slzy mu skanuly na tvář. Celé dva dny bude jezdit sám a sám v rozviklaném, děravém voze…
Z nás tří, kteří jsme jeli lokálkou k odvodu, nevzali ni jednoho.
Plukovní lékař se na nás podíval útrpně, řka:
"Od čeho jste tak zbědovaní, jinoši?" " Jeli jsme lokálkou".
"Ach tak. Neschopni - odstoupit!"
A měli jsme po vojně.

Karel Samšiňák Číslo 4Ročník XII.Prosinec 1989

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama