16. června 2007 v 18:17 | http://ctrebova.cz/pows/jbgbn498/
|
V noci někde poblíž usilovně houkala sova (toho hlasitého tvora identifikoval Johny). Takže jsme se budili celkem často. V noci byla zima, můj stan zvenku pokryla jinovatka. Vstali jsme okolo 6:30 a Johny začal vařit čaj. Pomalu jsme se balili. Naděje, že by stany uschly, nebyla, takže jsme je museli sbalit mokré. Ale svítí sluníčko, což je dobře.
V 8:00 jsme opustili tábořiště a přesunuli se po již předem vyhlédnuté trase na skalské nádraží. Vlak přijel přesně a průvodčí nám v poloprázdném orchestrionku prodal jízdenky do Dobrovic. Měl s tím chudák dost psaní. S platy průvodčích to asi nebude slavné, neboť v Katusicích obhlížel místní železnou skládku. V Mladé Boleslavi, kam jsme přijeli efektní úvratí, jsme jen přeskočili z vlaku na vlak a za pár minut jízdy středočeskými rovinami ve vlaku M. Boleslav - Nymburk jsme byli v Dobrovicích. Nádraží je odhadem 2 kilometry od města. Za nádražím se z trati M. Boleslav - Nymburk odděluje kolej směrem na Dobrovice. Je to poměrně zachovalá trať, nejspíše dosud používaná (poslední vlak po ní projel tak nejdéle před 14 dny.) Směrem k Dobrovicím vede podél ní silnice, a tak jsme před pražci dali přednost asfaltu. Před Dobrovicemi silnice odbočovala nalevo do "centra" a trať pokračovala dál rovně, aby posléze končila bránou. My jsme zahnuli doleva.
Počasí se oteplovalo a já jsem tipoval, že odpoledne přijde bouřka z tepla. Zatím bylo skoro jasno. Dobrovice nás přivítaly smradem místního cukrovaru a architektonickou směsicí. Šli jsme ulicí jak 4 komunisté z filmu Všichni dobří rodáci. DaveSil co chvíli naznačil pravou rukou točení indukční kličkou a poté oběma rukama spuštění odpalovacího přístroje. Abych řekl pravdu, destruktivní náladu Dobrovice vyvolaly v nás všech. Spekulovali jsme o možnostech a úspěšnosti útoku na město jedním dělem, obrněným vlakem nebo Tigerem (i bez nábojů).
Obešli jsme město a
jeho náměstí v úmyslu něco si koupit nebo se stavit v hospůdce. Nevyšlo to, v radniční restauraci otvírali až v 11. Protože chybělo 7 minut do desáté, rozhodli jsme se pokračovat v cestě. Šli jsme kousek po červené značce, jež vedla ulicemi Dobrovic, posléze areálem cukrovaru skrývajícím úvraťovou kolej "naší dnešní trati" (Dobrovice - Dětenice) a nakonec kolem podivné kombinace kalové nádrže a skládky šířící puch a obležené racky. Pravděpodobně jim to, co vypouštěl cukrovar, docela chutnalo. Jim anebo rybám, jež jim byly za potravu. Po mazlavé cestě jsme došli až k přejezdu přes naši trať. Na něm bylo patrné, že ani zde nejel poslední vlak příliš dávno.
Zde bránou trať opět "začínala". Mezi oběma bránami se rozkládalo ohromné
oplocené asfaltové prostranství plné plechovek na 4 kolech. Uprostřed toho budoucího šrotu, pravděpodobně značky Ford, (momentálně naleštěného a připraveného k prodeji) se nacházela budova zrušeného nádraží "Dobrovice - město". Jak příznačné pro dnešní dobu !!!
Dále jsme se vydali
po koleji směrem k Semčicím. Trať zde byla ve velmi dobrém stavu, kolejnice současného typu, přišroubované k betonovým pražcům (odhadem z r.1986-87). Trať vede asi kilometr přímo, pak mírně uhýbá doprava a další kilometr a půl přímo. Kolem trati bylo celkem živo -- jeden maník proháněl po poli svůj motocykl (kozí dech), jedna babička sbírala bezinky a děti si hráli na skládce u Semčic a stavěli si ze staré postele drezínu. Tak jsme došli až na bývalé trojkolejné nádraží Semčice s vlečkou do výzkumného ústavu (?). Nádražní budova je buď k nepoznání přestavěna na jakousi budku, nebo byla onou budkou nahrazena, což všichni odmítli demonstrativně fotit. Na západním zhlaví jsme odbočili po silnici do centra vesnice hledaje restauraci. Místní jediná však otvírala až ve čtyři, ale bylo nám jedním místním hospodským týpkem poraděno, abychom se stavili v hospodě v obci Žerčice. Druhou ulicí jsme se proto vrátili na naši trať a shledali, že z východního zhlaví vede dál kolej již značně sešlejší, stejného typu jako mezi Skalskem a Podkování (kolejnice malého průřezu, přibité hřeby ke ztrouchnivělým pražcům). A zde již nebylo patrné žádné používání v poslední době, ačkoliv trať nebyla vůbec zarostlá náletem. Okamžitě za Semčicemi jsme přecházeli značně pocuchaný mostek přes strouhu a jeho stav pravděpodobně jakýkoliv provoz vylučoval. Po kolejích jsme došli až do Žerčic, kde jeden sympatický občan sekající v bývalém kolejišti dříví sledoval naše oblézání a focení jeho
upraveného domku, který nesl na čele a bocích nápis "Žerčice" a nad vchodem "Čekárna".
Jedinou ulicí kolmou k trati jsme se vydali do centra vsi. Minuli jsme poutač restaurace a konečně k ní došli. Nevím proč, ale je až na druhé straně obce. Otvírat měla v 12 a nyní bylo 11:30. Tak jsme se složili na návsi do trávy pod keře zlatého deště a čekali než otevřou. Obloha začínala bělet, začínalo se zatahovat.
Ve 12:01 se začali scházet místní a my jsme vstoupili do restaurace za zvuků papežovy velikonoční modlitby z Vatikánu. Dali jsme si celkem 6 dvanáctek Gambrinus, 3 dobré guláše a 1 studentskou pečeť. Před 13:00 jsme za sílící politické debaty (7 na Nově) opustili restauraci. Hospodský na nás zanechal dobrý dojem hlavně znalostí ohledně polské Solidarity (Johny: "Učitel, farář a hospodský - to byla vždy vesnická inteligence.") Vrátili jsme se ke koleji, ale protože zatím vedla podél silnice, šli jsme po asfaltu. A po těch pivech se šlo zatraceně lehce. Po kilometru silnice uhýbala vpravo, ale kolem koleje šla nadále polní cesta. Až když začala asi po dalších dvou kilometrech uhýbat, přelezli jsme na pražce.
Trať zde byla zarostlá jednoletou až dvouletou vegetací, převážně bezinkami a ostružiním. Mezi pražci jsme nacházeli také pařezy několikaletých stromů, což může znamenat, že asi tak před dvěma lety se někdo pokoušel po trati po delší době projet, protože z Dobrovic až sem stále vede nepřerušená kolej. To se mělo za chvíli změnit. Asi kilometr od místa, kde trať zabíhá do lesa jsme náhle našli asi
metrový úsek bez kolejí i s vytrhanými pražci. Pak trať ještě nějakou dobu pokračovala až nakonec skončila haldou hlíny. V tu chvíli jsme to ještě nemohli vědět, ale byly to poslední metry kolejí, co z této trati zůstaly. Následoval pískový lom, o kterém jsme věděli z mapy. Ten mohl být hrobařem trati.
Přelezli jsme opuštěný lom, ve kterém je motokrosové závodiště, a již jen na okraji mapy jsme zjistili, ve kterém místě má trať pokračovat. Pak mapa končila. Možná by to bez ní byl trošku problém, protože v místě trati se nacházel pěkný trávník - těleso bylo sneseno včetně štěrku. Po pár desítkách metrů následovala stanice Ujkovice. Nádherně
romantické nádražíčko v autentické podobě jak z 20. nebo 30. let. Před ním v místě poměrně dlouhého asi tříkolejného kolejiště, které však bylo jen v naší mysli, se nacházel téměř hladký trávníček. Nebýt na domečku nápisu Ujkovice, člověk, který by zde trať nehledal, by ji ani nenašel. Vypadalo to, že tato část trati byla mimo provoz delší dobu, než ta před lomem, anebo, což je druhá možnost, kterou uvažujeme, že trať před lomem sloužila léta po zrušení tratě jako celku k odvozu písku. Za přejezdem (náhodný pozorovatel v něm přejezd neuvidí) v Ujkovicích jsme zaslechli zvuk orchestrionu. Trať Kopidlno - Dolní Bousov, ke které jsme směřovali, již nebyla daleko. Za Ujkovicemi se trať stáčí doleva. Díky tomu, že je
využívána jako cesta, není zarostlá, ale dá se po ní jít - nejprve loukou a poli, a pak několik kilometrů lesem. Na to, že cesta je bývalou tratí, upozorňují člověka jen náspy a zářezy. Kromě jediného torza patníku a "kříže" jsme nenašli nic, co by patřilo k dráze. Na kraji lesa začal porost na tělese trati houstnout, obloha potemněla o několik clonových čísel a podruhé jsme zaslechli nezaměnitelný zvuk orchestrionku řezajícího zatáčku. Z olověné oblohy se spustil silný déšť. Vyšli jsme na kraj lesa a museli opustit trať. Dál jsme šli pod její úrovní podél ní po poli. Překročili jsme strouhu, následnou bažinku a opět vylezli na trať. Několik následujících metrů se dalo jít po tělese trati, ale pak jsme ho pro neprostupnou vegetaci opět museli opustit. Déšť neustával, když tu DaveSil identifikoval ve dvou "klaccích" vjezdová návěstidla (se snesenými rameny) nám zatím neznámé stanice. (Z Ujkovic jsme nešli podle mapy.) Jedno na trati z Dolního Bousova, jedno na té naší. Ve střeše vykukující nad obzor pole jsem identifikoval střechu nádražíčka. Nikdo z nás se nemýlil. Úvoz naší trati zarostlý hustou vegetací se ladně připojil ke koleji provozované trati od Dolního Bousova. Ta, stejně jako boleslavská trať ve Skalsku, vypadala na rekonstrukci ve 2. polovině 80. let. Tudíž na ní nebyla ani výhybka. Po odbočce na Dobrovice prakticky ani stopy.
Byli jsme v bývalé výhybně Rokytňany. Nyní opuštěné a napůl zdevastované zastávce. Z vyvěšeného jízdního řádu jsme pochopili, že orchestrionek, který jsme slyšeli z kraje lesa, byl ten, co nám ujel směrem ke Kopidlnu. Bylo 15:45 a další vlak do Kopidlna měl jet až v 18:36. Naštěstí jel jeden dřív do Bakova, i když i to znamenalo téměř 2 hodiny čekání - měl odjíždět v 17:26. Z oblohy stále padaly provazy deště, ale
my jsme už byli pod střechou zastávky, převlékali se, dopíjeli rum a dojídali poslední zásoby (jediný Johny nedojel do konce zásob ani tady) a také jsme trochu podpalovali z dlouhé chvíle "interiér" zastávky.
Vlak přijel na čas. Na trati Kopidlno - Bakov nad Jizerou je zaveden samoobslužný provoz. To znamená, že ve vlaku je pouze a jedině strojvedoucí a u dveří označovače jízdenek, které má mít cestující již předem zakoupené. My jsme žádné neměli, ale do služby jedoucí průvodčí, který seděl ve vlaku, nám prodal jízdenky až do Mladé Boleslavi, když nám předtím řekl, že v Dolním Bousově je do Boleslavi přípoj. Hlášení ve voze jako MHD v Praze : "Zastávka na znamení. Pro zastavení stiskněte, prosím, tlačítko na znamení umístěné nad označovačem." Konec citace. V Dolním Bousově jsme vystoupili a chystali se nastoupit do jediného orchestrionku do Mladé Boleslavi. Ten byl ale nacpaný jak metro ve špičce na Můstku, takže jsme nevěděli, jestli se vůbec dostaneme dovnitř. Nějaký modrý muž nám řekl, že bude připojen vlečňák. Žádný však na nádraží nebyl, jen jeden dobytčák. V tom se přihnal vlak z Boleslavi do Staré Paky a jeho prázdný vlečňák byl přepojen k našemu vlaku. Nakonec přijel i vlak z Bakova do Kopidlna, takže kompletní křížení a připojování bylo dokonáno. S mírným zpožděním jsme odjeli. Cesta ubíhala hladce, projeli jsme centrem Mladé Boleslavi kolem závodu VW. V Mladé Boleslavi na hlavním nádraží jsme měli čas na koupi jízdenek do Prahy a po pár minutách čekání jsme už nalézali do rychlíku Tanvald - Praha (1 zamračená + x vozů B). Ve vlaku nebylo moc místo, a protože jsme se nechtěli s našimi botami obalenými vzorky ornice vtěsnávat do kupé, strávili jsme cestu na stojáka. A okolo 20:15 jsme vystupovali v Praze na hlavním nádraží. Naše cesta byla u konce.
/* <![CDATA[ */ var bbat=0,bbbr=0,bbtt='_blank',bbpath='29311/4/2/1',bbxl=1,bbac=1; //]]>
<script type='text/javascript' charset='windows-1250'>document.write("<scr"+"ipt type='text/javascript' src='http://ad2.billboard.cz/please/showit/29311/4/2/1/?typkodu=js"+bbh+"' charset='windows-1250'><"+"/scr"+"ipt>");</script>
Yes, thank for the details a million! Have to discover anybody organizing Tea Party. I wants to participate in organizing.